Kdo je Milan Rychnovský?

Především je to člověk a to člověk velmi nevšední.

Jeho vztah k umění se vyvíjel postupně od mládí. Začínal jako amatérský herec s láskou k divadlu jako takovému a ta mu vydržela po celý život. Stejně jako mnoho jeho vrstevníků miloval Osvobozené divadlo s Werichem a Voskovcem, divadlo Semafor a v něm další herecké dvojice Šimka s Grossmannem a Suchého se Šlitrem. Později nakupoval lístky i do jiných divadel. Vlastně ani nevím, zda nějaké vynechal. Járu Cimrmana například citoval jako správný Čech při každé vhodné příležitosti.

Umění pro něj ale nebylo jen divadlo. O víkendech prochodil snad každou pražskou galerii a výstavu, již jako děti nás bral s sebou. Často jsme se nudili, neudrželi pozornost, ale ne vždy. Kutálkovy postavičky nás dokázaly vtáhnout do světa umění velmi snadno. Stejně tak ho uchvacovaly knížky. Jejichž prostřednictvím sbíral informace a prožíval dobrodružství, kupříkladu Smrt krásných srnců nebo Jak jsem potkal ryby od Oty Pavla. Někdy jsme měli pocit, že je hltal, aby s námi mohl diskutovat, vyprávěl nám, zkoušel a prověřoval naše znalosti, nejoblíbenějšícm prubířským kamenem každého partnera v diskuzi bylo Budování státu od Ferdinanda Peroutky. Někdy to bylo náročné, ale zároveň zábavné. 

Ještě jsem zapomněla na hudbu, protože Milan byl v pravdě renesanční člověk. V šedesátých letech jezdil trampovat, hrál na kytaru a zpíval písničky, které tenkrát mladí milovali. Některé z nich mi stále v jeho podání znějí v uších. Seděl v obýváku s kytarou v rukách a zpíval nám o Davidovi a Goliášovi, písničky Waldemara Matušky, nejčastěji si vzpomenu na Jó, třešně zrály, Slavíky z Madridu nebo Tálinskej rybník. Ale to jsem se dostala od práce se dřevem dost daleko.

Takže zpět. Kde se tedy vzala jeho láska ke dřevu? Částečně k tomu přispěl jeho bratr Slávek. Ten se jako první nechal zlákat vůní dřeva. Nejvíce si z dětství pamatuji na dvě jeho plastiky. První z nich byla „Chamtivost“, bylo z ní cítit mnoho emocí, ale nejvíce nás jako děti bavila soška ptáčka „Pyžlíka“. Byla ze stejného tmavého dřeva jako „Chamtivost“, ale když jsme si ho vzali do ruky, byl ptáček hladký, jakoby teplý. Jistě z něj sálala silná energie.

Opět jsem se s vyprávěním trochu vzdálila od hlavního tématu. Kdy tedy začal Milan přetvářet dřevo v umění? Myslím, že to bylo v době, kdy jsme se sestrou dospěly a osamostatnily se. Rodiče začali žít sami. Tenkrát se mamka začala věnovat zdravému životnímu stylu, chodila na jógu, učila se nový styl vaření a taťka chodíval ke strejdovi do dílny. První sochu udělal ještě pod vedením svého bráchy a její tvorba trvala skoro rok. Nám se tehdy moc líbila a co říkám, líbí se dodnes. Jmenuje se jednoduše „Stója“. A to byl teprve začátek. Mám pocit, že od té doby ho dřevo úplně vtáhlo, jakoby k němu promlouvalo a lákalo ho. Tvar a pojetí sochy vytvářel vždy až ve chvíli, kdy měl dřevo před sebou a mohl si na ně sáhnout. Vždycky říkal, že při opracování dřeva musí respektovat jeho růst, tvar a energii.

Tímto bychom měli zodpovězenou otázku KDY. To bylo jednoduché. Ale kde může Pražák, žijící v bytě 3+1, vytvářet sochy i tři metry vysoké? V létě to bylo snazší, venku za domem bylo vždycky místa dost a také chata se zahradou je vhodná pro dřevořezbu všeho druhu. Obtížnější to ale bylo v zimě. Ovšem jen do té doby, než v suterénu našeho malešického paneláku objevil menší nevyužitou místnost. Pak už se mohl sochám a dřevu vůbec věnovat po celý rok.

Musím přiznat, že jsem do jeho dílny často nechodila, ale pamatuji si, že když jsem tam vešla, bylo tam cítit dřevo a všude byl zřejmě „umělecký“ zmatek. Dláta, palice, nožíky, kladiva, brusky, smirkový papír a fůra věci, které jsem neuměla ani pojmenovat. Když jsem přišla nečekaně, bylo kolem plno odřezků, pilin a drobného dřevěného prachu. Ovšem když jsme se objednali, bylo tam naklizeno, vše asi nakonec mělo své místo. Na tom, jak by měly jeho sochy vypadat, jsme se vždycky neshodli, ale to je pochopitelné. On totiž umění cítil, zatímco já ho jen viděla.